Březen 2009

Snažím se...

27. března 2009 v 11:12 | Starllete
Za prvé chci poděkovat za krásné komentáře a ohlasy na první povídku...První bylo v plánu hodit sem nějakou jednorázovku před pokračováním "Ukaž zoubky, maličká", ale bohužel mě nyní nic nenapadá. Budu se teda snažit to pokračování co nejdřív dopsat a pak vymyslet nějakou tu jednorázovku.

Prolog

2. března 2009 v 15:44 | Starllete |  Ukaž zoubky, maličká
Vtěsnala se mezi malý prostor mezi nějaké husté křoví a zeď budovy co kdysi dávno nejspíš bývala továrna. Snažila se, aby jí nešlo vidět ani kousek z rozepnuté, fialové mikiny, pramínek hnědých vlasů, nebo kousek roztrhaných, špinavých tenisek. Srdce se jí rozbušilo pokaždé, když ticho liduprázdné ulice přerušil sebetišší zvuk, ať se jednalo o zavření okna v nedalekém paneláku, či zakrákání černočerné vrány na jednom ze stromů. Věděla, že dokáže vydržet klidně věčnost takhle nepohodlně tu vysedávat, trpělivost byla její silná stránka.
"Před kým se tu schováváš?," tiché dopady těžkých bot na horkem vysušenou trávu daly vědět, že se k ní někdo blíží. Provinile se otočila (moc dobře věděla, že tenhle pozemek patří vedlejší hospodě, nechtěla z toho mít problémy)a zaraženě sledovala, jak k ní kráčí to černé něco, pro co v ten moment nemohla najít vhodné označení. Ale kdyby přesto musela, nejspíše by ho začlenila mezi ty, na které ještě před nedávnem její matka zamračeně koukala, když vycházely z kostela. Bledý muž s delšími, černými vlasy, propalující ji tmavýma očima se skoro bezkrevnými do úšklebku ztvarovanými rty, pevně držící zapálenou cigaretu, černá mikina s nějakým morbidním obrázkem, potrhané džíny a těžké, tmavé boty, které musely být minimálně o číslo větší než by skutečně potřeboval. Cítila se, jakoby právě potkala v liduprázdném městečku klauna.
"Jen na někoho čekám,"vykoktala a rychle odvrátila hlavu. Cítila, jak ji stále popaluje pohledem, bylo dost těžké, neotočit hlavu zpátky, proto dělala, že ji něco vysoce zaujalo na špínou potažené zemi. Skoro jí bylo trapně, jak tu seděla a koukala do země jako pětileté dítě, věděla, že by bylo lepší zvednout se a jít, ale rozhodně nechtěla prohrát.
"Na někoho z hospody?,"zeptala se zaujatě ta velká, černá skvrna tichým, melodickým hlasem.
Rozhlédla se kolem, poblíž bylo jenom prázdné fotbalové hřiště a pár paneláků.
"Jo,"snažila se o co nejvěrohodnější, ale zároveň nenucený tón, zatímco se v duchu modlila, aby už odešel. Cigaretový kouř už jí začínal vadit.
"Nejspíš máš svoje důvody, proč za tím někým nejít přímo do hospody,"nadhodil a podle pobaveného tónu jeho hlasu odtušila, že se usmívá.
"To mám,"zašeptala a pokusila se o tajemný tón, aby na něj aspoň trochu udělala dojem. Najednou jí pach cigaret nepřipadal tak hnusný, pomalu si na něj začala zvykat.
"Už jsem tě našel, Klaudie," baculatá, světlá hlava sotva pětiletého blonďáčka se náhle objevila uprostřed křoví, až sebou Klaudie škubla. Chlap vedle ní se začal smát štěkavým, ale stále melodickým smíchem.
"Vypadni, malej,"prohlásila až přehnaně drsným hlasem a snažila se jeho hlavu prostrčit zpátky na druhou stranu, což se klučinovy zrovna dvakrát nelíbilo.
"Pokračujte ve hře,"chlap ledabyle upustil skoro vykouřenou cigaretu a se stále pobaveným úšklebkem ji začal ušlapávat do země, "já se musím vrátit."
Zmizel ve dveřích hospody kousek od nich.
"Ty už nehraješ, Klau?,"zabreptal klučina a snažil se protáhnout hlavu zpátky a zároveň si nedoškrábat obličej. Jeho společnice se chvilku zaraženě koukala na dveře hospody, jako by vysílaly hypnotizující signály, poté se vyprostila z toho úzkého prostoru a rozběhla se pryč. Jako vždy vyhrála.